Dobré věci jsou obrazy, které mizí z naší mysli. Jsou součástí nás ztracených v lese zvyků. Ale bolest zůstává a popisuje to, co nelze vybrat. Možná nechci zapomenout, možná se to nestane, chci se cítit jinak.
Pouze zdarma.
Pamatuji si, jak jsem brečel, protože je to silnější než zapomenout. Ale jít je sladší než zůstat. Nechci žít ve strachu z toho, co přichází z temnoty nebo z toho, co jsem po sobě zanechal Já Jsem chi Chtěl jsem být, i když jsem to nemluvil já.
V měsíci byly slzy, které vždy stoupaly jako modlitba a tvarovaly můj osud. S hrdostí sospiro jen jeden skok do dramatu, abyste neopustili emoce. Takže jdu po své smaragdově vonící stezce, kamkoli mě zavede.
Je to slib mně i sobě navzájem, přísaha, pláč, upřímnost, odvážný hymnus
Silný
věřím
a nikdy nezapomenu.
Jedenáctá vůně Filippo Sorcinelli chválí závod za svobodou.
Počáteční emocionální jiskra tohoto nového projektu je stále pentagram, jak je zvýrazněno zdobením láhve: Je to hudba, která se pohybuje, která padá jako slzy, aby vyvolala touhu po svobodě: árie z Händelova Rinalda „Lascia ch'io pianga“.
Je to vlastně jen geneze projektu evolve, otevírá mnohem složitější cestu: koncept dobytí vzácného daru, který má každá lidská bytost a který se dnes více než kdy jindy stává základní hodnotou.
Filippo Sorcinelli chce znovu vyprávět svou lidskou a uměleckou cestu přes obtížné dobývání tohoto „absolutního“, daleko od mnohonásobného otroctví: módy, reklamy, předsudků. Jak důležitá je svoboda, si uvědomíme, až když sama selže. A právě zkušenostmi všech překonáváme hranice předsudků běžet po rovné cestě po symbolicky zelené ploše naznačené měsícem, který nás doprovází a zalévá naše tváře teplým a zahalujícím světlem.
Svoboda, bolestný hlas, však neznamená svévolně si vždy dělat, co chce, vždy se musí jednat o právech a hodnotách.
Je to ta nová píseň, která nás také upozorňuje na limity, to je ono sospiro daleko od dechu, který rozplétá spleti našich nejistot, aby nám definitivně ukázal naše povolání.